Výstup z komfortní zóny a přispění k něčemu většímu

Mohli byste nám přiblížit, o čem výzkumný projekt byl?

Libor: Zajímalo nás, jak lidé posuzují u jiných lidí, zda něco vědí, nebo se to jen domnívají. Tedy za jakých okolností přisuzujeme lidem skutečnost, že něco vědí. Vycházeli jsme z teorie poznání (angl. justified true belief), což se dá volně přeložit jako teorie opodstatněného pravdivého přesvědčení. Abychom mohli říct, že člověk něco ví, musí splnit tři podmínky. Abychom o nějakém člověku mohli říct, že má vědomost, musí o tom být přesvědčený, musí to být pravda a musí mít nějaké faktické podklady. Jenže pak přišel filosof Gettier s tím, že existují případy, kdy tato teorie nemusí platit. A to když lidé dojdou ke tvrzení díky náhodě, štěstí. Experimentálně jsme tak zkoumali, jak lidé vnímají určité výroky pod vlivem různých informací. Jestli jako vědomost, nebo jen jako domněnku. 

Denisa: Pro doplnění: šlo o mezinárodní výzkum, kde jsme se s naším týmem zúčastnili za Českou republiku.

Libor: Ještě bych to přiblížil příkladem. Zajímalo by nás tedy, za jakých podmínek si lidé řeknu, že se člověk domnívá, že existuje například klimatická změna, nebo že to ví. Abychom o někom mohli na základě výše uvedené teorie povědět, že ví, že existuje klimatická změna, musí se splnit tři podmínky. Musí být ten člověk přesvědčený, že klimatické změny existují, musí mít opodstatněné argumenty (např. dlouhodobé analýzy, meteorologická data, statistiky o emisích), musí to být pravda založená na něčem pozorovatelném, třeba že ta teplota stoupá. No, a ten Gettier ukázal, že to tak není. A na to jsme se ve výzkumu soustředili.

Jak výzkum probíhal?

Denisa: Výzkum už měl vytvořenou kostru. Tým zahraničních vědeckých pracovníků přišel s hypotézou i designem výzkumu. Nabídl primárně studentům po celém světě, aby se zapojili do sběru dat. Vzali jsme si tedy jejich plán výzkumu a jeli jsme podle něj pod dohledem mentora. Jako první jsme překládali dotazník z angličtiny do češtiny a nazpět, abychom zabránili zkreslením kvůli překladu. Situace s koronavirem nám ale zkomplikovala sběr dat. Původně jsme chtěli sbírat data přímo na půdě fakulty. Nakonec jsme celý výzkum udělali online. Přišli jsme tak o možnost si vyzkoušet administraci dotazníku naživo. Na druhou stranu jsme ale získali více odpovědí. Po Vánocích jsme data začali zpracovávat ve statistických programech. Sepisovali jsme výstupy a všechno jsme odesílali průběžně ke kontrole.

Co jste se snažili výzkumem zjistit?

Denisa: Předkládali jsme v rámci dotazníku účastníkům výzkumu tři situace. Zajímalo nás, jak je budou posuzovat, zda budou druhým lidem přisuzovat, že to ví, nebo že se to jen domnívají. O míře pravdivosti těch výroků se rozhodovali podle toho, jak jsme se jim snažili situaci popsat.

Libor: Finální výsledky ještě nemáme. Jen ty naše předběžné. Naše data jsme odeslali zadavateli projektu. A teď čekáme, než je zanalyzují. Nejen ty naše, ale samozřejmě všech, kteří se do projektu zapojili. Výsledky budou v nejbližších měsících. Tak jsem zvědavý, jestli se nakonec potvrdí to, co vyšlo nám.Nám vyšlo, že lidé přisuzují jiným lidem v tom Gettierově případě, kdy se jedná o poznání díky náhodě nebo štěstí, menší znalost. Tedy že druzí nepokládají přesvědčení za vědomost, když k tomu přesvědčení přijde člověk jen díky štěstí, nebo náhodě, ačkoliv to mají podloženo argumenty.

Co vás vedlo k tomu, že jste se do projektu zapojili?

Denisa: Určitě chuť vyzkoušet něco nového. Máme sice možnost dělat během studia v různých předmětech své výzkumy, ale nikdy nebyly tak rozsáhlé a tak podrobné. Chtěla jsem zkrátka využít tu možnost, kterou nám fakulta nabídla. A musím říct, že to bylo úplně super. Ozvala jsem se hned, jak jsem to uviděla. Jenže jsem pak zjistila, že se zatím přihlásil jen jeden další student – Libor. Hrozně mě překvapilo, že zájemců nebylo víc. Chtěla jsem, aby Česká republika byla součástí něčeho většího, i když šlo jen o kousek poznání. Bylo to nad rámec školních povinností, tak pro mě to bylo ještě i o tom se hecnout, otestovat svou motivaci, jestli jsem schopná u toho zůstat a nevykašlat se na to.

Libor: Taky bych se přidal. Koronavir rozhodně prověřil naši motivaci a snahu se na to nevykašlat. Začínali jsme s projektem na podzim 2019, pak jsme měli dlouho pauzu a 2 týdny před termínem odevzdání nás zmobilizoval třetí člen týmu, který se k nám naštěstí přidal. A proč jsem se zapojil? Určitě mě lákala zkušenost zúčastnit se mezinárodního výzkumu v profesionálním týmu. Mám zájem o výzkum. Proto pro mě bylo fajn vyzkoušet si nanečisto, zda je to pro mě.

Denisa: Určitě. I pro mě hrálo velkou roli, že získám reálné zkušenosti ve výzkumu. 

Libor: Psychologie navíc prochází replikační krizí. Často se teď stává, že se vyžadují různé popisy výzkumu, aby se přinesla určitá transparentnost a replikovatelnost studií. Z tohoto pohledu jsme vlastně také museli projít postupy, které zvyšují transparentnost výzkumu. Takže mě zajímal ten postup, jak se to dělá.

Co jste se díky účasti ve výzkumu naučili?

Denisa (se smíchem): Asi to, že výzkum neznamená jen udělat dotazník. A taky jsem se naučila víc o spolupráci. Když jsme vytvořili tým, tak jsme o sobě nic nevěděli. Postupně v tom procesu se vykrystalovalo, co komu jde a co mu nejde. Docela se mi líbilo, že když někdo řekl: „Sorry, tohle nezvládnu,“ tak se toho ujal někdo jiný.

Libor: Za mě stejně. Moje předchozí zkušenost s týmovou spolupráci nebyla ideální. V jiných týmech to třeba vázlo na očekávání, na nasazení jednotlivých členů, ale tady to klapalo. Každý jsme si našli to, v čem jsme se cítili komfortní. A tak nějak spontánně jsme přešli do nějaké dělby práce, která nám fungovala. Pro mě to byla taková náplast, že tým může fungovat a může být efektivní. Můžu tak s čistým svědomím na nejbližším pohovoru říct, že jsem týmový hráč.

Denisa: Měli jsme štěstí, že jsme si sedli. Taky z předchozích zkušeností mám pocit, že ta spolupráce nebyla až tak dobrá, jako tady. Asi je to i tím, že jsme se zapojili dobrovolně. Nebylo to o tom, jakou dostaneme známku, ale o tom, že fakt chceme přispět.

Co pro vás bylo obtížné?

Libor: Hmm nevím, nic konkrétního mě teď nenapadá.

Denisa: Pro mě osobně bylo náročné to, že jsem ne všemu dokázala porozumět. Někdy to bylo moc složité. Třeba ta statistická část. Ale tím, že jsme pracovali společně v týmu, tak jsme to zvládli tou dělbou práce.

Co byste udělali teď jinak, nebo lépe?

Libor (s úsměvem): Asi bychom ten projekt příště v půlce nemuseli na 9 měsíců odložit do šuplíků. Čekali jsme, až skončí nařízení a opatření vlády, abychom mohli sezvat na fakultu účastníky výzkumu.  Jenže to tak rychle nepřešlo, museli jsme vše na konci dohánět. Nebylo snadné do toho naskočit. Museli jsme si vše oživit. Chvilku to vypadalo, že to ani nedotáhneme dokonce.

Denisa: Ale naštěstí jsme se v týmu podrželi. Když jsme se dlouho sami sobě neozývali, vždycky se našel někdo, kdo to prolomil. A pokaždé to byl někdo jiný, takže jsme se dokázali navzájem namotivovat. Třeba Gabča (třetí členka týmu) přišla v prosinci se slovy: „Tak pojďme to dodělat, když už jsme do toho tolik investovali.“

Plánujete se po této zkušenosti zabývat výzkumem i dál v profesním životě?

Libor: Ještě nevím. V nějaké míře mě to baví, ale ještě o tom nejsem přesvědčený. Myslím, že víc odměňující je třeba pedagogická činnost. Pro výzkum člověk potřebuje vytrvalost a vynaložit tomu hodně času. Není to tak odměňující, jako když si člověk přečte knihu nebo článek. Ale určitě to nezavrhuji, je to stále možnost.

Denisa: Mě to baví, ale nemyslím si, že mám pro to dostatečné znalosti. Pokud by ale byla další taková možnost, kde bych mohla být součástí výzkumu a měla bych kolem sebe tým, tak bych do toho šla znovu. Bylo to prostě dobré.

Co byste vzkázali studentům, proč dává smysl dělat během studia něco navíc?

Denisa: Fakulta nabízí hodně možností a je fajn je využít. Z vlastní zkušenost vím, že to student nemusí v té chvíli docenit, ale zpětně si řekne: „Jo, to jsem mohl zkusit, do toho jsem měl jít.“ Tak by byla škoda, aby člověk nepřišel na to, co ho fakt baví. Není to zas tolik práce, aby to za to nestálo.

Libor: Určitě je to něco, co pak může použít v životě. A může fakt zjistit, jestli ho věc baví, nebo si to jen myslí.

Denisa: Celkově ta práce navíc je takový výstup z komfortní zóny. Posouvá to člověka dál. Nemusí, přesto to udělá. Třeba já jsem byla hrozně nervózní i z tohoto rozhovoru. Nebylo to komfortní. Ale překonala jsem se. A vím, že když něco zvládnu, co pro mě není příjemné, tak jsem na sebe pak hrdá.

Libor: A taky můžu přijít i nějaké neočekávané odměny. Třeba jako pro mě teď ta pozitivní zkušenost s tou týmovou prací. Za tu jsem fakt rád.

Ještě něco byste chtěli říct, na co jsem se nezeptala?

Denisa: Ještě bych chtěla vypíchnout spolupráci s naším mentorem Jaroslavem Gottfriedem. Bylo super, že nás tím provázel. Dával nám autonomii, ale když nám něco nešlo, mohli jsme se na něj kdykoliv obrátit. Udělali jsme si na závěr i společnou reflexi, co nám šlo a co nešlo. To bylo taky fajn.

Libor: Souhlasím. Jarda to zvládl úplně senzačně. Jsem rád, že do toho šel, že hledal studenty, kteří mají zájem. Vždy byl na příjmu. Pomohl, poradil, když jsme něco potřebovali. Poskytoval nám i zpětnou vazbu. Myslím, že i on byl docela spokojený s tou spolupráci. Zkrátka za mě super.